Skotsko je krásná země. Na kopcích porostlých vřesem se jako bílé chomáčky pasou ovečky, občas je vystřídají skotské rohaté krávy s dlouhými chlupy na čele. Vesničky připomínají spíše obrázky z knížek než skutečnost. Šedivé domečky se za okny autobusu míhají jako černé perličky. Nesčetná jezera, stejně jako pyšné hrady, hrdě svědčící o slávě svých bývalých majitelů, vítají cizince, kteří se přišli sklonit před uměním přírody i dávných stavitelů. Za pokoru jsou pak odměněni pravou skotskou whisky, tekutým zlatem zdejších sudů. Slyšíte to šplouchání? Je to whisky, nebo moře? Moře plné ryb. Rybáři loví tresky i sledě, obalují je v těstíčku, smaží a s hranolky prodávají jako národní britské jídlo – fish and chips. Zdálky Skotsko připomíná zvlněný zelený brokát, zblízka pak pohádku. A přece tu něco chybí. Jedenáct dní jsme bloudili tímto krajem, a ty dny v našich vzpomínkách zůstanou jako jedenáct krásných růží. Ale nejkrásnější z nich je ta poslední. Jedenáctá. Ta, se kterou jsme se vraceli domů. Skotsko je krásné, ale chybí tam jedna věc – domov.
