Třída 2006-2014

  Tak jak každý rok se i letos v naší škole konal sraz všech Mikulášů, andělů a čertů. Andělé byli přímo andělští, čerti hroziví a Mikuláši přivětiví.  Společně se pak vydali do okolních mateřských školek a všem hodným dětem připravili mikulášskou nadílku. Zlobivých dětí bylo prý letos míň než loni a příští rok už budou naši čerti asi bez práce. Tak se na ně aspoň podívejte na fotkách

  Tak jsme se konečně dočkali. Další třída se jednoho večera úplně změnila. Řeč je samozřejmě o první bílé prodloužené, o takzvaném uvedení do společnosti. Na první prodlouženou se vždy moc těším a nestačím se divit. Mladí pánové, které potkávám, nemají nic společného s kluky, které znám z lavic. No a krásné slečny v bílých šatech, určitě byste některé z nich vůbec nepoznali. Určitě stojí za to si je prohlédnout aspoň na fotkách.

Celé jaro jsme plánovali výlet do Telče. Podařilo se nám všechno nachystat, ale nakonec nebylo vše tak, jak jsme si představovali. Odjezd ve čtvrtek - to byl původní plán. Jenže stávka v dopravě nám plány trochu překazila. Pozdě, ale přece, jsme na výlet nakonec odjeli. V pátek ráno jsme nakonec dorazili do Telče. Pohled z věže na náměstí nás přesvědčil, že Telč je opravdu krásné město. Odpoledne jsme se  pěšky vydali do kempu v Řásné. Vaškova večerní bojovka se vydařila a po klidné noci nás ráno čekal výlet na Roštejn, hry na  nádraží v Hodicích a cesta domů.

Nezbytné fotečky

Když jsme onehdy nasadili křídla, rohy a plnovousy a šli rozdávat perníčky do nedaleké školky, okouzlili jsme zdejší vedení natolik, že si nás objednali i na Den dětí. Tentokrát to byla akce z poněkud jiného soudku - měli jsme se proměnit ve vodníky. Žádný problém, že ano. Takže 1. června vyrazil ke školce zeleno-červený průvod s mašličkami, třásněmi, dušičkami v hrnečku a spoustu nápadů v hlavě. Dětí bylo jako smetí a udržet všechny v klidu byl občas nadlidský výkon, ale byly to děti šikovné a chápaly rychle, takže celé vodníkování proběhlo hladce. Na konci na děti i na nás čekala zasloužená odměna. Z té krabice oplatků zbylo dokonce i na některé profesory, ale naše snaha je uplatit a vyhnout se testu vyšla dost naprázdno. Tak snad příště.

V sobotu 29. ledna ráno se před naší školou dělo něco neobvyklého. Ze všech stran přijížděli naši sekundáni a kvintáni a měli velká zavazadla. Když totiž odjíždíte na lyžařský kurz, potřebujete sebou hodně věcí. Asi nejdůležitější jsou lyže. Kdo by to byl řekl, že?

Když se nám podařilo naložit všechny objemné tašky a batohy do autobusů, vyrazili jsme do Karlova. Trochu jsme se báli, co nás tam čeká po přecházející oblevě. Byli jsme ale příjemně překvapení. Sluníčko svítilo celý týden a na nedostatek sněhu jsme si také nemohli stěžovat. Týden na horách se určitě vyvedl, nelyžaři odjížděli domů jako lyžaři. A lyžaři? Ti celý týden vylepšovali svůj styl k dokonalosti. A tak jsem se mohli po týdnu vrátit do Šlapanic spokojení a plní nových zážitků.

Ještě fotečky kvinta - sekunda

V pátek 3. 12. jste mohli mít ve škole pocit, že jste se asi ocitli úplně v jiném světě. Po chodbách se procházeli Mikuláši, běhali čerti a skoro se vznášeli andělé. Většina lidí začala zpytovat svědomí. Přemýšleli, jestli byli během roku hodní a zaslouží si nějakou tu sladkost, nebo jestli dostanou jen kus uhlí. Nakonec ale všichni andělé, čerti a Mikuláši vypravili do mateřských školek ve Šlapanicích a okolí a připravili báječnou atmosféru pro spoustu malých kluků a holčiček. Pravda, někteří z nich se asi i trošku báli. Nakonec ale všichni odříkali básničku, zazpívali písničku, zasloužili si sladkou odměnu a už se možná zase těší na příští akci, kterou pro ně studenti našeho gymnázia zase připraví.

Fotečky

Vyrazili jsme v pátek v ranních hodinách autobusem od školy. Malinké zdržení způsobil Vašek, který se nemohl prokázat potrzením, že netrpí infekční chorobou. Když složil přísahu, že si s sebou nepřibalil žádné choroboplodné zárodky, mohli jsme odjet směr Olomouc. Po hodinové cestě jsme u Chomoutova vyskákali z autobusu a naskákali na rafty, doprovázani komářím hejnem. Cesta na raftech byla trochu horká a trochu mokrá, ale o pár minut jsme až na pár vyražených zubů šťastně dopluli do loděnice. O sto metrů dál jsme vyzkoušeli vlastní svaly, nervy a hlasivky v lanovém centru. Po vyčerpávajícím, ale uspokojujícím výstupu do osmimetrových výšek jsme navštívili oázu zvanou Lídl a poté vyrazili do rodného kempu. V sobotu jsme absolvovali túru údolím Bystřice, hledajíce hospodu s kofolenkou a řízkem. Výlet jsme zakončili návštěvou ZOO na Svatém kopečku. K večeru jsme se sice málem utopili za bouřky, ale chatky naštěstí zůstaly na svém místě. V neděli jsme se vypravili vstříc historickému centru Olomouce a aquaparku. Tam se všichni vyřádili na vodním trychtýři a trampolíně a poté jsme celí unavení nastoupili do vlaku směr Brno.

Skotsko je krásná země. Na kopcích porostlých vřesem se jako bílé chomáčky pasou ovečky, občas je vystřídají skotské rohaté krávy s dlouhými chlupy na čele. Vesničky připomínají spíše obrázky z knížek než skutečnost. Šedivé domečky se za okny autobusu míhají jako černé perličky. Nesčetná jezera, stejně jako pyšné hrady, hrdě svědčící o slávě svých bývalých majitelů, vítají cizince, kteří se přišli sklonit před uměním přírody i dávných stavitelů. Za pokoru jsou pak odměněni pravou skotskou whisky, tekutým zlatem zdejších sudů. Slyšíte to šplouchání? Je to whisky, nebo moře? Moře plné ryb. Rybáři loví tresky i sledě, obalují je v těstíčku, smaží a s hranolky prodávají jako národní britské jídlo – fish and chips. Zdálky Skotsko připomíná zvlněný zelený brokát, zblízka pak pohádku. A přece tu něco chybí. Jedenáct dní jsme bloudili tímto krajem, a ty dny v našich vzpomínkách zůstanou jako jedenáct krásných růží. Ale nejkrásnější z nich je ta poslední. Jedenáctá. Ta, se kterou jsme se vraceli domů. Skotsko je krásné, ale chybí tam jedna věc – domov.